Jsem zpátky doma

Červen 12, 2019/0/0

Je 30.4. a už je to 14 dní co jsem opustila Chambok a co jsme s mým klukem na našem plánovaném cestování po Kambodži a Vietnamu. Sedím ve vlaku na 17 hodinové cestě z Ho Chi Minhu do Danangu. Cesta se line kolem pobřeží, je 1 ráno, celý vagon spí včetně Adama a já si prohlížím zpětně fotky a videa dětí, mojí druhé rodiny, kamarádů a vůbec každé utržené vzpomínky na Chambok, na Ou Choamm, a každého člověka, který se mi zapletl před foťák. Hlavně na útržky z posledního loučení, kdy jsem 47 dětem předávala školní pomůcky a anglicko-khmerske učebnice prostřednictvím finanční podpory mé rodiny, kamarádů ale i úplně neznámých lidí, kteří mi vyjádřili poctu ale i vděk za to, že mohou zase oni prostřednictvím mně pomoci. Hřejivý pocit. U dalších fotek vidím leadera komunity v Chamboku jak pro mě uspořádal rozlučku. Všichni tančíme a jsme veselí.

S Adamem cestujeme jak to jde, poznáváme, krásu junglí, klid moře na ostrovech, pocity zmatku u zrušených letů, dopravní zběsilost, kdy se proplétáte mezi skútry a výbornou a levnou jak Kambodžskou tak i vietnamskou kuchyni. Jsem zklidněná, přemýšlím jen o tom co budeme ten den dělat, kde bude další zastávka naší cesty a co si dáme k jídlu.

V den odjezdu domů přilétáme do Kambodži a rychle jedem na společný oběd domluvený s Borithem, ředitelem kambodžské organizace a dobrým a vtipným člověkem. Borith mi u oběda předává certifikát a říká že jsem první mezinárodní dobrovolník, který dostává toto ocenění. Jsem nadšená a v té chvíli radostí bez sebe. Nebudu lhát, byl to krásný pocit. Byla jsem pyšná. “Jsme na tebe pyšní” říká. “ Jsem na tebe pyšný” říká Adam. A moje srdce plesá znovu. 

Nastává čas odjezdu s trasou Vietnam – Kambodža – Singapour – Mnichov – Vídeň. Celé 3 lety mi nic nedochází. Až v momentě, kdy letuška oznamuje po 7h letu přistání do Mnichova s časem 5:45 ráno a teplotami cca 5 stupňů, tak mi to pomalu dochází. První věc, že jsem v Evropě. Druhá, co teď budu dělat? Třetí že mám jen svetr, zašpiněné džíny, sandály s ponožkama a smrdím jak to prase a přitom na mě vyoblékaní a voňaví Němci opovrženě koukají, ale mě je to fuk. Mám knedlík v krku a slzy se mi kutálí po červené tváři. Ne vážně, co teď budu dělat? Mnoho věcí se změnilo, mé priority a náhled na život se změnily, já jsem se změnila. Možná sice malým krokem jsem šla naproti svému já, ale ten krok se udělal. Jsem blíže k sobě a pro mě a mé nitro je to velký posun.

Přilétáme do Vídně a vycházíme do areálu letiště. Adam si zapíná GoPro, ptám se ho proč? Než mi ale odpoví, slyším v davu lidí pištět známe hlasy. Kamarádi! Přijeli za mnou do Vídně mě překvapit a přivítat! Mají v ruce velký transparent vyrobený z prostěradla a na něm barevném velkým písmem napsáno: “TEREZKO, VÍTÁME TĚ DOMA!” Pak ještě jeden malý “Vítej zpátky Terezko, ty náš mňový buřtíku!” A pak nejmenší “Vítej doma koláčku!” Pár přátel stačí mít.J Každého jsem zvlášť objala s omluvou, že ale smrdím i když jsem se ještě na WC zkoušela umýt mýdlem a čistila si zuby, lidé na mě trochu zvláštně koukali. Ale mě to bylo fuk.

Jdeme na nejlepší řízek a salát v Rakousku – U Figlmüllera, pak si dáváme pár piv na sluníčku na otevřené zahrádce za hrozné peníze, ale je nám všem hrozně hej. Vykládám úryvky z Kambodži, o potencionální spolupráci s Genesis a taky o změnách, které nastanou. Přijde mi to, jako bych je viděla před týdnem, ale už jinýma očima. “Dokážeš vše, co si usmyslíš. A změnila ses.” říká mi Adam. „Všechno ještě určitě nedokážu, ale skoro všechno ano. J ” směju se. Ale v hloubi duše u sebe vím, že mi mé rozhodnutí jet do Kambodže učinilo velkou službu, malý velký růst sebevědomí a otevření očí. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale hodlám ji ujít celou a pak ještě dál. 

Navigation

Add comment