Jeden z mých dnů jako dobrovolník

Duben 15, 2019/0/0

Budím se sama v 6 ráno, protože jsem vyspaná. Ráno jedu na rozpadajícím se kole do školy po červené prašné cest, vyhýbám se krávám a vracím mávání dětem na cestě do školy jedoucím proti mě. Po 20 minutách dojíždím zpocená na místo a to ještě slunce ani pořádně nevyšlo. Slyším pištění a slovo teacher se plete v khmerštině. Začínáme ABCdou. “J, K, L…Z, ok?” Vyvolám krásnou, malinkou, okatou holčičku k tabuli. Ukazuju na A…Sleduje mě a dívá se mi přímo do očí. Nemá boty a má špinavou pusu. “A” klepu na písmenko tužkou. “A”opakuje ale na tabuli se ani nepodívá. Usměju se a říkám OK. Ona opakuje OK. Ňuňu.

Odpoledne jedu do eco-komunity. Zde učím divoké pubi tarzany. Mám malou tabuli, kterou podpírám židlí na stole a dělám si z jejich psaní, kreslení a výslovnosti srandu. Házím na ně grimasy a napodobuji je v situaci kdy neví odpověď. Oni z toho mají srandu ještě větší, takže slyším hlučný smích 23 dětí. Moje srdce tloukne štěstím podruhé. Po hodině přichází malý kluk jestli s ním nemůžu psát ve wordu na PC. Jdeme na to. Poté učím mnichy. Usilovně poslouchají a sledují každý pohyb mých rtů. Jsou tišší a při mluvení mi uhýbají pohledem. Jeden mi kupuje Colu a druhý se mě ptá jestli už jsem jedla. Mají na sobě oranžové roucho, které odhaluje jen jednu celou paži a jejich vyholené hlavy se lesknou ve slunci. A já se ptám není vám horko? “No teacher” “Neříkejte mi teacher kluci. Jsem Tereza.” Jsem hrozná držka a je to očividně baví a konečně se smějeme společně. Z komunity odjíždím domů, kde už tu na mě čeká 7 dětí posbíraných od všelijakých sousedů na večerní učení. Moje nejhodnější hostitelka mě naučila vyrábět náramky a vaří mi tak pestře! Jejda tady jsou ti lidi tak hrozně milí. Žiju v tady v úplně jiné dimenzi. Příjemně unavená po “sprše”, večeřím se štěňatama kolem sebe. Sleduju měsíc, zavřu oči, hluboce se nadechnu, cítím prach na bosých nohách a pološeptem položím otázku sama sobě: Tak co, jak to jde?

Navigation

Add comment